Právě končí první kvartál současného, pro mne stále nového roku 2019. Obvykle se v našich životech právě zde, po těch 10 až 14 týdnech od vyřčení ambiciózních novoročních předsevzetí, odděluje zrno od plev. Je tak stále jasnější a jasnější, který z našich cílů bude dle daného harmonogramu naplněn a který začíná pokulhávat. Někdo z nás ještě například nezačal navštěvovat plánovaný kurz španělštiny, jiný zase uběhl od nového roku “jen” 25 km, místo těch zamýšlených 50 km. Už jen, že si to začínáme právě v tuto chvíli uvědomovat, je vnitřně bolestivý proces. Není tomu jinak ani u mne samotného.
Jsem hyperaktivní a ambiciózní člověk, který si vždy (a snad i záměrně) klade vysoké cíle. V mé hlavě pulsuje téměř neustále opravdu spoustu nápadů, jak něco zlepšit, změnit či posunout dále. Ve své oboru chci patřit k těm nejlepším a zároveň chci být skvělým otcem a manželem. To už je samo o sobě velká výzva. Navíc se ve svém volném čase snažím být užitečný i svému okolí, městečku, ve kterém bydlím. Tak si umíte asi představit, že pro takového člověka je pocit “být ve skluzu” v naplňování osobních cílů něčím tak přirozeným, jako je dýchání. Stejně tak nejsem v reálu schopen splnit ani to vše, co jsem si předsevzal. S tím už tak nějak vnitřně počítám. Asi bych na to potřeboval více životů.
Na druhou stranu mé cíle, které následují mou vizi, vytvářejí v mém životě neskutečně silný proud, který mne táhne tím správným směrem. A o to v mém případě jde na prvním místě. Tento proud, který je tvořen množstvím mých reálných i méně reálných cílů a následnými většími či menšími činy, mne skutečně unáší vpřed, což je ale mnohdy zřejmé až při pohledu do zpětného zrcátka. Právě ten pohled zpět mírní moji velkou frustraci, která se pravidelně dostavuje při každém pohledu nad mým seznamem novoročních předsevzetí, které nejsou včasně naplňovány přesně podle mých původních představ. Když o tom tak přemýšlím, tak to, co mne mnohdy nutí se zamyslet nad tím, zda jsem vůbec schopen plnit své cíle (možná by bylo lépe říci – pochybovat o sobě), je vlastně skvělá a velmi funkční strategie šitá mé osobnosti přesně na míru. Dostal jsem se k ní ve svém životě krůček po krůčku, tak nějak přirozeně. Co bych si bez ní dnes počal. Právě ONA může za vše dobré v mém životě.
Moje strategie však není pro každého a určitě nemůže fungovat vždy a všude. Nedoporučoval bych ji například aplikovat do oblasti plnění slibů vašim klientům nebo šéfům. Ale nezoufejte prosím, pokud nejedete přesně dle jízdního řádu svých novoročních předsevzetí. Usilujte zejména o to, abyste šli (rychleji nebo pomaleji) za svými klíčovými životními či kariérními cíli, za svou vizí. Nezapomeňte, že vaše osobní vize je něco jako váš soukromý pramen. Něco, co dává vašim životům smysl. Vaše cíle, které k vás vedou k naplnění vaší vize, jsou zase spolu s kroky, které na jejich základě postupně činíte, potůčkem, říčkou a později i řekou, které vás nesou tím správným směrem. To už je samo o sobě něco, co by vás mohlo či mělo naplňovat a činit spokojenými.
Tak přeji šťastnou plavbu po vaší řece. Hlavně bez zbytečného stresu 🙂
Roman Molek
