Poprvé jsem si toho všiml snad před dvěma lety. A od té doby mi to neustále vrtá hlavou a myslím na to, kudy chodím. A nejen to. Neustálé hloubání postupně mění mé vidění světa a také mé návyky. Nejde mi na rozum jak to, že jsem si to neuvědomil dřív, a jak to, že se s tím tak dlouhou dobu nic nedělalo.

O co jde? O nic jiného než o můj koš pro třídění plastů. Je to totiž prevít obézní. Kam se na něj hrabe kterýkoliv jiný koš v naší domácnosti. 80litrovou popelnici na směsný odpad stěží za týden naplníme s celou rodinou do poloviny. Obdobně na tom jsou naše ostatní koše na kov, sklo či papír. Ani náš kompost krmený rostlinnými zbytky z kuchyně netloustne zdaleka tak rychle jako ten obézní plasťák. Neustále nad tím kroutím hlavou. A snažím se tomu přijít na kloub. Zkouším na něj i různé diety, ale i tak ten chlapík svým objemem neopouští první příčku.

Když se tak člověk rozhlédne kolem sebe, nestačí se divit. Pojďte se spolu se mnou podívat do regálů našich obchodů, tedy do prostředí, které je mnohým z vás více než blízké. Plastové tašky se už u většiny pokladen nerozdávají jak na běžícím páse, ale za to si to my zákazníci vynahrazujeme v oddělení pečiva a zeleniny, kde stále mikrotenový sáček kraluje. Balené, a to zejména čerstvé potraviny si svůj život bez plastové skořápky také představit neumí. Když sáhnu po cherry rajčatech, jogurtech nebo salámu, můj koš Plasťák se doma raduje. Chci koupit sušenky – narazím na plast, čistič kuchyně – v plastové láhvi, balík toaletního papíru – opět v plastu, kapsičky pro naši kočku – jak jinak, v plastu, minerálka – plastová flaška, a tak to jde dál a dál. Nevím, jak se to stalo, ale jako lidstvo jsme se postupně a nenápadně totálně zaplastovali. Začal to v roce 1852 Angličan Alexander Parkes, když vytvořil novou hmotu, kterou nazval parkesin. A pak se to tak nějak rozjelo. Pan Parkes nemohl vědět, jak tento vynález a jeho následná vylepšení uchvátí celý svět a jaké škody na životním prostředí a v samotném důsledku i na nás lidech napáchá.

Osobně si nemyslím, že všechny plasty znamenají pro svět zlo, ale jsem si jist, že zlem je pro svět jejich jednorázové využití. Pokud si dobrovolně balíme většinu věcí, které denně nakupujeme v obchodech pro naše základní životní potřeby, do materiálu, který má v přírodě nebo na skládce dobu rozkladu 100 a více let a velmi snadno se drobí až na miniaturní částice, které pak následně pronikají například do vody, kterou pijeme, nebo do ryb, které následně pojídáme, co si o nás o lidstvu můžeme při pohledu “z vrchu” myslet. Ta bezstarostnost a určitá bláhovost lidstva, co se týká hojného používání plastů pro jednorázové využití, kterou masivně pohání konzumní styl našich životů, už ale díky bohu pomalu končí. Tak se přirozeně mění chování a preference nás spotřebitelů, a to zase dává do pohybu kroky na straně výrobců a maloobchodníků, kteří bedlivě sledují jakékoliv změny našeho chování. Ale i když se toho za posledních pár let mnoho změnilo k lepšímu, jako např. to výše zmiňované výrazné omezení distribuce igelitek nebo poměrně vysoká míra třídění odpadů, stále jsme jako lidstvo neudělali více než jeden malý krůček na té dlouhé cestě, která je před námi. Nepochybuji o tom, že za pár set let se vše od plastů v přírodě a speciálně v potravinovém řetězci vyčistí. Ale pokud se už dnes svět z plastové snu probudil, proč ho není aspoň v těch vyspělých zemích, kde nemusí většina z nás bojovat každý den o přežití, mnohem méně? Nepochybuji o tom, že si svět bez mnohem méně plastů pro jednorázové použití můžeme (finančně) dovolit. Nepochybuji o tom, že existují mnohem přijatelnější alternativy. Jen se prosazují na můj vkus extrémně pomalu. Pokud se v nás probudí dostatečně silná odpovědnost za stav světa, který budeme předávat našim potomkům, můžeme sice už dnes usilovněji třídit, můžeme nakupovat více “bez obalu”, ale pokud si bude dál hrát tzv. spotřebitelský “mainstream” plastové hity, pozitivní efekt nebude dostatečně silný. Aspoň tak to vidím já.

Jak z toho ven? Jak urychlit úklid tohoto světa, když už víme, jak začít a můžeme si to dovolit? Jak rychleji ulevit svědomí naší civilizace, pokud už dnes víme, že tato plastová cesta není zrovna ta nejlepší? To jsou otázky, na které vám asi nikdo na světě nedá v tuto chvíli jasnou odpověď. Ale každý z nás může udělat aspoň něco. Jak jsem výše popsal, marketingové týmy výrobců a maloobchodníků pečlivě sledují naše chování a preference a dle toho mění své strategie. My spotřebitelé jim můžeme dát hlasitěji a jasněji najevo, že máme raději ty výrobky a ty maloobchodníky, kterým není jedno, jak moc zaplastovaný tento svět bude. Osvícení výrobci a maloobchodníci mohou ale i bez posilování těchto signálů rychleji pracovat na eliminaci jednorázových plastů. Pevně věřím, že se jim tato investice vrátí. Vždyť i pro nové generace, které postupně vstupují mezi skupinu jejich aktivních spotřebitelů, to je reálná a autentická odpovědnost za tuto planetu a mnohem důležitější faktor při jejich rozhodování. Ať tedy žije začátek rychlejšího úklidu naší planety.

Roman Molek