Je zavedení povinného zálohování nápojových obalů cestou i pro ČR, nebo je naopak v zemi, kde zdárně funguje stávající systém sběru těchto obalů, nesmyslem či zbytečností? Co by povinné zálohování, o kterém se v poslední době hodně mluví, znamenalo pro tradiční trh? A jak by případně změnilo chování zákazníků?

Hlavní téma listopadového 26. kongresu Samoška, jímž byla udržitelnost, se úzce dotýkalo i odpolední panelové diskuse. Odpovědi na tyto a další související otázky hledali: Pavel Březina, předseda AČTO a předseda představenstva Skupiny Coop, Daniel Buryš, generální ředitel společnosti Kofola ČeskoSlovensko, Daniel Džmuráň, ekonom společnosti EEIP,  Josef Jukl, národní manažer pro klíčové zákazníky Plzeňského Prazdroje, Miloš Kužvart, výkonný ředitel České asociace oběhového hospodářství, a Richard Piluša, client service team leader Spotřebitelského panelu společnosti GfK Czech. Moderování se ujal Jeffrey Osterroth, generální ředitel pořádající společnosti Atoz Group.

Cílem je uzavřít kruh

A že jde o téma nejen vyhrocené, ale také poměrně komplikované, potvrdila i tato panelová diskuse. Existuje řada argumentů jak pro zálohování nápojových obalů, tak i proti němu. Stejně tak není jednoznačný názor na současný systém sběru nápojových obalů v ČR prostřednictvím známých barevných kontejnerů. Ten je sice mnohými považován za úspěšný, má ale i řadu nedostatků. „Ve stávajícím systému nevidíme cestu. Hlavně nevede k výsledku, kterým je cirkulární kolečko, tedy oběh materiálu,“ poznamenává Daniel Buryš.

Připomíná nemožnost zakoupit recyklovaný PET v tuzemsku a s tím související nemožnost naplnit vizi cirkulárního systému, kde platí, že co se v tuzemsku vyrobí, to se dá do oběhu, vezme zpět, zrecykluje a znovu použije. „To by mělo být tím hlavním smyslem,“ říká na podporu toho, proč chce Kofola pracovat na tom, aby se takový udržitelný řetězec v Česku vybudoval. Klíčové je to především kvůli požadavkům Evropské unie na povinný podíl recyklovaného plastu v nápojových obalech. Ten má podle EU činit 25 % v roce 2025 a 30 % v roce 2030. A právě k tomuto cíli musí výrobci nalézt fungující, a pokud možno systémovou cestu, přičemž se všichni shodují, že jednoduchá řešení bohužel neexistují. „Jako výrobci se toho systému nebojíme. Stávající systém nevede k výsledku, kterým je cirkulární kolečko,“ míní Daniel Buryš.

„Cirkularita je směr, kterým chceme jít,“ potvrzuje za jedničku na tuzemském pivním trhu Josef Jukl a dodává: „V našem případě jde tedy o to, aby se materiál dostal zpátky do nového obalu, který se znovu použije, a tak se kruh uzavřel.“ Podobně jako Kofola je i Plzeňský Prazdroj zapojen do projektu zálohování na Slovensku, jehož ostrý provoz bude spuštěn od ledna 2022. Obě společnosti také deklarují zájem o vstup do zálohového systému, pokud by se o jeho zavedení rozhodlo i v České republice.

Naopak skeptický názor k případnému zálohování vyjádřil jako zástupce tradičního trhu Pavel Březina. Ocenil skutečnost, že žluté, modré i další kontejnery na tříděný odpad se pro občany nacházejí často blíž než samotné prodejny potravin. To, že se leckde v přírodě válejí použité lahve či plechovky, podle něj zálohový systém nevyřeší – respektive musely by být zálohy ve výši třeba stovek korun. „Potřebujeme systémové řešení. U návrhů zálohového systému se ale stále řeší jen část plastového odpadu. Měli bychom řešit veškerý odpad, který vzniká, pak to má smysl z hlediska ekologie a cirkulární ekonomiky,“ vysvětluje.

Největší problémy pak vidí s možným zavedením systému zejména v malých prodejnách. Mezi nejčastější komplikace řadí nedostatek personálu a manipulaci s odpady personálem, který pracuje s potravinami. A upozorňuje také na nejasnosti ohledně svozu plastového odpadu: „Plasty se budou převážet tam a sem. Podle mě nejde ani tak o ekologii, jako spíš o byznys. Nápojáři se chtějí dostat výhodně k surovině, proč by na to měl doplácet maloobchod a zákazník.“

Nutnost systémového řešení

Daniel Džmuráň upozorňuje na to, že v žádné zemi v Evropě, kde není zálohový systém, se nedosahuje 90 % sběru nápojových plastových obalů, a to zpravidla ani zdaleka: „Naopak ve všech zemích, ve kterých tento cíl naplňován je, a to mnohdy i se značnou rezervou, zálohový systém funguje.“ Česká republika teď podle něj stojí před klíčovým rozhodnutím, kterým směrem se vydat. Buď to bude cesta zálohového systému, který je podle něj v praxi i čase osvědčený v deseti zemích Evropy, umožňuje uzavření cirkulárního toku materiálu a prokazatelně dokáže napomoci k naplnění stanovených cílů. Navíc jsou k němu vypracované transparentní studie, které ukazují, jak by fungoval a jak a kým by byl financován. Anebo půjde cestou rozvoje a intenzifikace dosavadně v ČR velmi dobře fungujícího tříděného sběru, jež ovšem nedává žádnou garanci, že bude v naplnění cílů úspěšná.

„Navíc stále nevíme, co přesně by tyto kroky obnášely, kolik by stály a kdo by je zaplatil. Ze zkušenosti nicméně můžeme snadno dovodit, že by byly velmi nákladné a s největší pravděpodobností by je nakonec zaplatil spotřebitel,“ je přesvědčen Daniel Džmuráň. Přiklání se tak spíše k první variantě, která je podložena konkrétními studiemi, na nichž se v EEIP sám podílel. Návrh depozitního systému pro jednorázové nápojové obaly v ČR nastiňuje, jak by se mohl tuzemský nápojový průmysl stát téměř stoprocentně cirkulárním odvětvím, a to bez dopadů do peněženek spotřebitelů a bez potřeby jakékoliv finanční pomoci ze strany státu.

Podle Miloše Kužvarta, výkonného ředitele České asociace oběhového hospodářství a také bývalého ministra životního prostředí, je nezbytné o záležitostech kolem zálohování dále diskutovat a promyšleně zvolit co nejvhodnější řešení. To vše na základě detailních výpočtů a analýz, bez módních výstřelků a problematických aktivit spočívajících v tzv. greenwashingu. Vyjadřuje obavu z toho, že cenu celého systému nakonec opravdu zaplatí spotřebitel.

A do diskuse dává i další otázku: Jaká uhlíková stopa vlastně vzniká při zálohování a zpětném využívání PET lahví, které se musí roztavit a pak teprve znovu použít? „Naučili jsme Čechy třídit a jsme v tom premianti, se zálohovým systémem ztratí motivaci,“ míní Miloš Kužvart. Do budoucna je podle něj také třeba počítat s tím, že recyklace nápojových lahví se bude týkat i těch od mléka či džusů, což vnímá jako technologicky náročný proces. „Kolem zálohování koluje spousta dezinformací, podobně jako třeba o tom, že papírová taška je pro životní prostředí nejlepší. Není to tak,“ upozorňuje.

Spotřebitelé si stále více uvědomují svou odpovědnost

V rámci panelu prezentoval Richard Piluša data týkající se spotřebitelských preferencí a postojů. Plastový odpad je respondenty průzkumu GfK považován za největší ekologickou hrozbu, konkrétně pro 48 % odpovídajících, dokonce i před změnou klimatu (38 %) nebo znečištěním vody (34 %). Plastové lahve jsou mezi „nejhoršími“ obaly uváděny nejčastěji.

Tak, jak se z tématu stává trochu více politické téma, spotřebitelé vnímají jako ty, jež by měli utvářet veřejné mínění a přispět ke změně v rámci ochrany životního prostředí, nejen výrobce, ale také vlády. Zatímco v roce 2020 tuto roli vládě přisuzovalo 30 % respondentů průzkumu, v roce 2021 už to bylo 36 %. Téměř 35 % kupujících již aktivně a cíleně vybírá výrobky s co nejnižším počtem obalů a velká část kupujících tento krok zvažuje. Zdá se, že o tématu přemýšlí stále více lidí a dělají si na něj postupně svůj názor. Zálohový systém na jednorázové obaly, tedy plastové lahve i plechovky, jako dobrý nápad hodnotí téměř 70 procent (69 %) respondentů, zatímco ještě v roce 2018 to bylo o deset procent méně (60,3 %).

Systém přinese profit i menším obchodníkům

Pavel Březina upřesňuje, že zálohový systém určitě není špatná věc v zemích, kde se spotřebitelé nenaučili třídit. Takovou zemí ale Česká republika není. V tuto chvíli existují nezodpovězené otázky ekonomiky a ekologie navrhovaného systému. V rámci diskuse pak podle něj nezazněl žádný návrh, který by jasně řešil situaci malých prodejen. Pro ty, jež by se do systému zapojily, by zavedení systému představovalo obrovské náklady s dlouhou a velmi nejasnou návratností.

Daniel Buryš připomíná, že vzorem může být Slovensko, kde je systém zálohování platný od ledna roku 2022. „Slovensko o tom rozhodlo poměrně rychle a nedalo nám moc času na přípravu. Všichni se toho na začátku obávali, že to zničí celý dosavadní vyvážený systém. Ale postupem času vidíme, že stávající systém se nezboří, dá se to ufinancovat.“ Strach by podle něj neměli mít ani obchodníci. „Všechny zálohové systémy fungují na tom principu, že obchodníci dostanou zaplacené veškeré oprávněné náklady se zálohováním spojené,“ připomíná. Malý obchod podle něj může zvolit variantu pořízení automatu nebo ruční čtečky. „Výrobci vybudují systém, retaileři budou investovat do nákupu automatu či čteček, ale i to se jim prostřednictvím dalších plateb ze systému vrátí. Návratnost systému je velice rychlá a není to nijak složité,“ shrnuje Daniel Buryš.

Ačkoli je jednou z možností vybudovat sběrná místa pro zálohový systém mimo obchody, třeba v rámci sběrných dvorů, menší obchody by o sběrném místě měly uvažovat. Richard Piluša upozorňuje na trend snižující se nákupní frekvence, který navíc akcelerovala pandemie covidu a jenž v populaci coby nový trend přetrvává. Malá prodejna, která na systému participovat nebude, se tak do budoucna může připravit o příležitost obsloužit misi, kdy zákazník přichází do obchodu vrátit lahve a zároveň uskutečnit nákup.

Jitka Hemolová