Nedávno jsem si na sociální síti LinkedIn s chutí přečetl seriál o budování venkovské bezobslužné prodejny. Obec založila společnost s ručením omezeným jako provozovatele a ta pak řešila všechny problémy, se kterými se potýká každý začínající obchodník. Překvapila mě však informace, kterou bych nečekal. Prodejna posiluje místní komunitu.
Výhoda paradoxně spočívala v tom, že hlavní aktéři více nevěděli, než věděli. Neměli informace o svých zákaznících a jejich nákupním rozhodování. Nevěděli, jak často nakupují. Jak jsou citliví na ceny. Jakému sortimentu dávají přednost. Tak se jich jednoduše ptali.
A to za pochodu. Využili jak místní facebookovou stránku, prý velmi aktivní, tak přímo prostředí prodejny při nákupu. Testovali, uvažovali a počítali.
Když například přemýšleli o cenách, brali jako možnost jet nakoupit do nejbližšího supermarketu, nebo do vietnamské prodejny ve vedlejší obci. Tam sice mají nižší ceny, ale něco zase stojí doprava. A zvlášť pro seniory je výhodnější nakoupit si doma, než se někam trmácet.
Protože se nárazově vytvářely fronty, hýbatele projektu napadlo zřídit vedle místnost, kde by se zatím mohli lidé posadit, dát si kávu z kávovaru a popovídat si. Brzy se stala oblíbeným místem i pro ty, kteří zrovna nenakupují.
Otázky neustávají. Staly se běžnou součástí prodejního marketingu. „Chcete chlebíčkový nebo sladký pátek?“ zněla třeba jedna anketa. A lidé hlasovali, že obojí. Takže to asi budou střídat a zákazníci se pustí do komentování, co jim chutnalo lépe. Prodejna se zkrátka stala katalyzátorem komunikace na vesnici.
Takový přístup ke komunitě samozřejmě není jen výsadou bezobslužné prodejny. U té je to spíš výjimkou. Podstatná je aktivita obchodníka. Tím, že klade otázky, podněcuje diskusi a využívá sociální sítě, vytváří pouto mezi ním (prodejnou) a zákazníky. Nejde samozřejmě jen o dobrý pocit. Taková vazba přitahuje nakupující a projeví se to na tržbách.
Pravidelným autorem blogu o tradičním trhu je Miloš Toman, který vytvořil podnikatelskou koncepci intuitivního marketingu.
