Česká republika je v Globálním indexu potravinové bezpečnosti (Global Food Security Index) na 16. místě. Meziročně poklesla o dvě pozice, v roce 2021 byla na 14. místě, v roce 2020 dokonce na pátém místě a v roce 2019 na 32. místě celkově. Proč takové skoky? A co umístění v žebříčku vlastně o stavu v tuzemsku říká?

Podle vyjádření odborníků je Globální index potravinové bezpečnosti, který zveřejňuje britský týdeník The Economist a který sleduje desítky faktorů, od výživových hodnot přes kvalitu půdy a vody, dobrým měřítkem sloužícím k hodnocení úrovně potravinového zabezpečení v jednotlivých zemích. Jedná se o komplexní indikátor, který zahrnuje různé faktory a ukazatele týkající se dostupnosti, cenové dostupnosti a stability, kvality a stability celého potravinového systému, včetně adaptace na klimatické změny. Index tak má nabídnout pohled na to, jaké jsou výzvy a rizika související s potravinovým zabezpečením a jak jsou schopny se s těmito výzvami země vyrovnat. Na výsledky je ale třeba se dívat s určitou rezervou.

Agrární analytik Petr Havel upozorňuje, že autoři indexu pracují se spoustou spíše zprostředkovaných dat, což generuje statistické chyby a posuny v hodnocení: „Posun z 32. místa v roce 2019 bych přisuzoval tomu, že během pandemie v tuzemsku nevznikla taková panika, potravináři produkovali bez výpadků a ceny v té době ještě nezatěžovala inflace.“

Co se kam vlastně reportuje

„Data pro hodnocení jsou získávána z různých zdrojových dokumentů, přičemž kvalita dat v jednotlivých zdrojích je do značné míry závislá na způsobu, jakým jsou sbírána,“ upozorňuje na neduhy indexu Jan Pivoňka, konzultant pro oblast udržitelné výroby a spotřeby Potravinářské komory ČR (PK ČR). Mnohdy jsou data závislá na reportingu různých institucí, přičemž se může stát, že nebyla poskytnuta v požadované kvalitě nebo nebyla poskytnuta vůbec. A to se negativně promítne do výsledků hodnocení. Státní organizace by se tak podle Jana Pivoňky především měly podívat, jaká data a kam reportují, případně jaké informace zveřejňují nebo nezveřejňují.

„Index sám o sobě totiž může ve skutečnosti představovat velmi přesné součty velmi nepřesných čísel. PK ČR samozřejmě takové kolísání a meziroční propad v pořadí netěší. Jenže, když se podíváme na strukturu hodnocených parametrů, zjistíme, že je v podstatě téměř vůbec potravinářské firmy neovlivňují. Jedná se o parametry spočívající v tvorbě národních strategií, monitorovacích programů, národních podpor, budování infrastruktury a podobně. V oblasti bezpečnosti potravin, kde ležíme pod průměrem, jsou měřítkem národní standardy a doporučení, legislativní zabezpečení, kapacity laboratoří a další. Data jsou navíc získávána na základě sebehodnocení, tedy velmi subjektivním způsobem,“ přibližuje Jan Pivoňka.

Podobně to vidí také Petr Havel: „Index obsahuje mnoho parametrů, bohužel ne všechny spolu přímo souvisí, a často chybí i relevantní data. Je to zkrátka statistika spoluvytvářející image jednotlivých zemí. Bohužel ji ale nelze podceňovat, protože různé srovnávací tabulky se dnes vytvářejí jak na běžícím pásu a spoluvytvářejí v konečném důsledku také veřejné mínění i změny v legislativě.“

Není čas na paniku

Prostý fakt, že Česká republika klesla ze 14. příčky na šestnáctou, by tedy neměl být zdrojem paniky. „Ostatní země se rovněž vyvíjejí a jejich hodnocení se mění, tedy usuzovat na nějaký konkrétní důvod by bylo příliš zjednodušující,“ říká Jan Pivoňka. Navíc je podle něho pořadí států velmi těsné, bodový rozdíl mezi pátým, kde byla ČR v roce 2020, a šestnáctým místem totiž tvoří jen 2,4 %.

Ministerstvo zemědělství ČR (MZe ČR) považuje 16. příčku v indexu z celkového počtu 113 zemí za stále výborný výsledek. V některých sledovaných parametrech, jako je například cenová dostupnost, přírodní zdroje a odolnost, jsme na tom podle tiskového mluvčího Vojtěcha Bílého stále velmi dobře. I v hodnocení kvality a bezpečnosti potravin ČR u většiny sledovaných parametrů převyšuje celkový průměr nejen u evropských zemí, ale i u všech 113 hodnocených zemí. „Výborně jsme hodnoceni také v oblasti právních předpisů týkajících se bezpečnosti potravin, což je i díky nové Strategii bezpečnosti potravin a výživy do roku 2030, kterou MZe ČR připravilo ve spolupráci s Ministerstvem zdravotnictví ČR a dalšími dotčenými subjekty,“ dodává. Na výsledky hodnocení ale rovněž doporučuje nahlížet s určitou rezervou, protože ne všechna data týkající se bezpečnosti potravin odborníci vyhodnotili. A to potom výsledky v indexu jednoduše zkresluje.

Název indikátoru je mírně zavádějící

„Název indikátoru kvalita a bezpečnost je trochu zavádějící a zahrnuje celou řadu parametrů, které pak souhrnně reprezentuje jedna procentní hodnota. Mezi hlavní parametry, které jsou hodnoceny, patří například výživová rozmanitost, tedy podíl neškrobových potravin a spotřeba cukru, nutriční standardy dané země, dostupnost mikronutrientů, jako je vitamin A, a mikroprvků. A také kvalita bílkovin a samotná bezpečnost potravin,“ vysvětluje Milan Kroutil, divizní manažer pro oblast potravin společnosti TÜV SÜD, která na trhu funguje jako nezávislá certifikační autorita. A určitě podle něho neplatí, že by se zhoršila samotná bezpečnost procesů výroby potravin. Z tohoto pohledu nemá spotřebitel žádné důvody k obavám. „Hodnocení ČR v rámci tohoto indikátoru meziročně snižuje vyšší než průměrná spotřeba cukru a nižší dostupnost zinku ve stravě, z hlediska nutričních standardů nám podle výsledků hodnocení chybí systém monitorování a vyhodnocování stavu populace z hlediska výživy a případných nutričních nedostatků. V bezpečnosti potravin z pohledu jejich výroby převyšuje hodnocení ČR ve většině parametrů průměr, což potvrzuje i naše pozorování z hlediska nezávislé certifikační autority,“ doplňuje.

Právě za hodnocení nutričního příjmu obyvatelstva máme podle Jana Pivoňky nulový bodový zisk. „Vypadá to, jako kdybychom vůbec nemonitorovali, jaké živiny obyvatelé v ČR ve výživě dostávají, a jako kdybychom vůbec neměli přehled o výskytu chronických neinfekčních onemocněních. To je jistě nepravdivá informace a směřuje právě k domnělému deficitu informací v příslušné databázi,“ uvádí. Podle databáze indexu byla tato data získána vlastními rešeršemi v dokumentech MZ ČR. „Je tedy možné, že se pouze obrátili na nesprávné experty, nebo jim nebyla data poskytnuta, respektive je nenalezli,“ domnívá se.

Sebehodnocení jako kámen úrazu

Celkově pěkné 6. místo kazí například oblasti kvality a bezpečnosti potravin, kde je ČR až na 34. místě. „V tomto parametru stojí za zamyšlení, jak jako stát a státní instituce hodnotíme naše vlastní činnosti. V mnoha jiných oblastech vnímáme velmi kritický pohled na naše vlastní počínání a ochota úředníků tento negativní pohled reportovat do zahraničních databází je vysoká. Jako bychom chtěli sami na sebe žalovat, a ještě trochu situaci přibarvit, abychom jí dodali vážnost,“ zamýšlí se Jan Pivoňka. A pokračuje: „Ocitáme se tak na předních místech ve spotřebě alkoholu, cukru, soli. Jenže kdo alespoň občas cestuje po Evropě, vidí, jaká nabídka potravin je v jiných zemích, jak slané nebo sladké potraviny se jinde konzumují a jaký vztah tam mají k alkoholu. A pak se člověk musí ptát, zda opravdu máme všude zaujímat tak vysoká místa a nechávat za sebou země, kde alespoň na první pohled vypadají tyto problémy jako závažnější.

Přitom právě v otázce reformulací jsou čeští potravináři poměrně aktivní. Reformulace probíhají také v rámci privátních značek řetězců. Problematika snižování obsahu nežádoucích živin a doplňování živin deficitních je pro řadu potravinářů podle PK ČR už každodenní prací. „Zejména snižování obsahu cukru nebo soli ale nelze realizovat skokově. Celý proces probíhá spíše pozvolna, aby si spotřebitelé na novou chuť zvykali. Rovněž technologická omezení nelze ignorovat, určité hladiny těchto živin jsou pro některé druhy potravin minimálně nutné z technologických důvodů,“ vysvětluje Jan Pivoňka, proč není možná změna ze dne na den.

Špatné či neexistující nutriční standardy

Prezident Svazu obchodu a cestovního ruchu ČR Tomáš Prouza upozorňuje, že některé signály z indexu by ale ČR přehlížet neměla, zvlášť horší hodnocení v oblasti Kvalita a bezpečnost. „Tady máme sedmé nejhorší hodnocení v Evropě, a hůř jsou na tom země jako Bělorusko, Srbsko nebo Maďarsko. Naopak často negativně zmiňované Polsko se v hodnocení kvality a bezpečnosti v Evropě umístilo lépe než ČR. Hodně bodů přitom ztrácíme na špatných či dokonce neexistujících nutričních standardech, proti kterým roky bojuje MZe ČR třeba blokováním jednoduchého celoevropského nutričního značení, nebo financováním zavádějících kampaní Agrární komory ČR typu Žeru maso,“ říká. A dodává: „Výrazně pod průměrem Evropy jsme ale i v kvalitě konzumovaných proteinů, což už je hodně varovná zpráva.“

Za zmiňovaným projektem Žeru maso, který je spolufinancován z prostředků MZe ČR, si ale Agrární komora ČR (AK ČR) stojí. „Je to neziskový projekt, který má za cíl zdůraznit význam masa v lidské výživě, nezastupitelnost živočišných bílkovin pro optimální vývoj a obnovu tkání a široké možnosti jeho kuchyňského využití,“ informuje Jan Doležal, prezident AK ČR. Má také upozornit na standardy welfare v živočišné výrobě, její provázanost s rostlinnou výrobou a význam pro krajinu. Téma považuje AK ČR za relevantní a na jeho zpracování se bude stejně jako v loňském roce podílet řada odborníků.

Bezpečnost potravin není zadarmo

Negativa v indexu vnímá Petr Havel například v pomalém rozvoji inovačních technologií na tuzemském trhu. Milan Kroutil podotýká, že stále platí, že zejména některým malým a středním firmám chybí prostředky na nové technologie, které by dále přispívaly ke zvyšování kvality a bezpečnosti potravin: „Příkladem jsou pokročilejší technologie sloužící k detekci cizích předmětů v potravinách na principu X-ray nebo optické třídiče, které v některých odvětvích dokážou výrazně zvýšit čistotu a kvalitu vstupních surovin pro výrobu dané potraviny.“ Absence nových technologií, nedostatek prostředků na investice do infrastruktury, a s tím obtížné plnění náročných požadavků norem v některých případech neumožňují vstup na trh i mnohdy zajímavých nových a inovativních výrobků, které vznikají právě v malých a středních výrobních firmách. „Pro řetězce, které hrají na trhu klíčovou roli, je totiž splnění náročných podmínek bezpečnosti potravin potvrzených nezávislým certifikačním subjektem podmínkou pro zalistování zboží. Jinými slovy, bezpečnost potravin není zadarmo a vše částečně souvisí i s dalšími investicemi. Svoji pozitivní roli tady mohou sehrát i dotace, díky kterým se technologie mohou stát pro výrobce potravin dostupnější,“ uzavírá Milan Kroutil.

Názory odborníků:

 „ČR brzdí pomalý rozvoj inovačních technologií.“

Celkové 16. místo ze 113 hodnocených zemí je poměrně dobrým výsledkem. Negativním překvapením je 32. místo v položce Kvalita a bezpečnost potravin, což minimálně z pohledu bezpečnosti potravin neodpovídá výsledkům kontrol potravin prodávaných na tuzemském trhu. Je ale možné, že autoři výzkumu berou v úvahu skutečnost, že spotřebitel v ČR preferuje spíše cenu než kvalitu potravin, což je dlouhodobý problém. Výsledky výzkumu nicméně v řadě oblastí potvrzují pozitiva i negativa trhu potravin v ČR. Z těch pozitivních je to nízké plýtvání potravinami a nízký počet lidí pod hranicí chudoby, z těch negativních pak výsledky obchodu s potravinami a pomalý rozvoj inovačních technologií, což je odrazem konzervativního přístupu v produkci zemědělských surovin a potravin.

Petr Havel, agrární analytik

„Vše je o vůli dělat věci poctivě.“

V oblasti procesů a bezpečnosti výroby potravin, ale i ve správné výrobní praxi a v otázkách, jako je například falšování potravin, si Česká republika vede dobře a stále jde kupředu. Významnou roli v neustálém zlepšování sehrávají i nezávislé certifikační agentury a jejich kontroly. Trh tyto kontroly od důvěryhodných partnerů vyžaduje, a to je dobře. Stále však platí, že vše je hodně o vůli dělat věci poctivě, a to platí zejména u dodržování pravidel a požadavků, a to nejen legislativních standardů, ale i obchodních partnerů. Tady máme v některých případech oproti vyspělejším státům stále určité mezery. Pokud se některé firmy a bohužel i nezávislé agentury spokojí jen s formálním splněním pravidel, bude na to doplácet celý trh a samozřejmě i zákazník.

Milan Kroutil, divizní manažer pro oblast potravin, TÜV SÜD

„Česko potřebuje generační obměnu v zemědělství.“

Přestože se loni Česko propadlo o dva stupně na 16. pozici, stále vede před západoevropskými zeměmi, jako jsou Belgie, Německo či Španělsko. Máme dobré výsledky v otázce cenové dostupnosti potravin i zajištění přístupu obyvatelstva k nim. Rovněž v kategorii přírodních zdrojů jsme hodnoceni jako jedni z nejlepších, což svědčí o výhodných podmínkách pro provozování zemědělské prvovýroby na našem území. Hodnotitelé spatřují rezervy v přístupu vlády ke sledování stavu výživy běžné populace a poukázali také na nedostatky tuzemské zemědělské infrastruktury. Vzhledem k nutnosti generační obměny pracovníků v zemědělství, která z důvodu nízkého zájmu mladých o tento obor probíhá jen s velkými obtížemi, zemědělců stále ubývá. Potvrzují se tak trendy, před nimiž Agrární komora České republiky dlouhodobě varuje.

Jan Doležal, prezident, Agrární komora ČR

„Inflace zhoršila dostupnost potravin.“

Kvalitu, bezpečnost a dostupnost potravin prodávaných v českých obchodech považuji dlouhodobě za velmi uspokojivou. A mezi pozitivní zprávy v Globálním indexu potravinové bezpečnosti patří dobré hodnocení cenové dostupnosti potravin a zajištění přístupu obyvatelstva k nim, omezené plýtvání potravinami, stejně jako relativně nízký počet lidí nacházejících se pod hranicí chudoby. Je jasné, že letošní vysoká míra inflace a s ní spojené obecné zdražování zhoršily mnoha domácnostem finanční dostupnost potravin. Právě z toho důvodu roste obliba privátních značek, a to včetně jejich prémiových variant. Stejně tak platí, že se průběžně zvyšuje objem privátních značek vyrobených v souladu s bio kvalitou nebo s využitím reformulace.

Tomáš Prouza, prezident, Svaz obchodu a cestovního ruchu ČR

„Rezervy jsou na straně systému výkonu kontroly.“

Bezpečnost potravin je podle mého názoru v ČR na velmi vysoké úrovni. Mnozí výrobci v posledních letech investovali nemalé prostředky do modernizace svých podniků a rovněž systémy řízení kvality a bezpečnosti potravin se významně zlepšují, stejně jako kompetence pracovníků, kteří se na jejich implementaci podílejí. Rezervy vidím spíše na straně systému výkonu kontroly. Výrobci často kličkují mezi drobnými požadavky, které by jistě plnili, jen kdyby věděli, co se po nich vlastně chce, zatímco některé velké problémy nejsme schopni s dostatečnou razancí eliminovat. Velmi jednoznačně problém ilustrovala metanolová aféra, dnes se setkáváme například s falšováním původu některých potravin. Možná by stálo za úvahu odbyrokratizování přístupu a věnovat více úsilí forenznímu přístupu a schopnosti spolupracovat s dalšími státními organizacemi a kombinovat různé druhy důkazů. Spotřebitelé však nemusí mít z (ne)bezpečnosti potravin v ČR obavy. Celý systém je funkční a potraviny na trhu jsou bezpečné. Zásadní škody napáchají spotřebitelé na svém zdraví nevhodným životním stylem a nesprávnou skladbou jídelníčku.

Jan Pivoňka, konzultant pro oblast udržitelné výroby a spotřeby, Potravinářská komora ČR

Jitka Hemolová, jitka.hemolova@atoz.cz

Článek vyšel i v časopisu Zboží&Prodej 8/2023.