Jarní prázdniny, během kterých je povinností otce rodiny vytáhnout svou ženu a své ratolesti na čerstvý horský vzduch, jsou v plném proudu. Tak jsme vyrazili i my před třemi dny do Krkonoš. Jako řada jiných lidí mám i já rád, pokud se mohu občas vrátit do ověřených míst, kde nám bylo dobře. Dle tohoto principu jsme si předem vybrali a zarezervovali nedávno zrekonstruovaný horský hotel se skvělým zázemím, kde jsme si to my i naše děti loni krásně užili. Vše tady před rokem fungovalo skvěle. Krásný pokoj, skvělá kuchyně, přívětivý personál, mírná sjezdovka pod okny. No prostě ideál.

Bohužel letos se podle tohoto scénáře film natočit nepodařilo. Něco se tady zadrhlo. Pokoj jsme měli opět hezký, ale začali jsme narážet na řadu nových nedostatků. Ve sprše prasklá hadice. Na umyvadle prázdná nádobka na tekuté mýdlo. V naší ložnici se neustále držel jemný zápach z kuchyně, což pro mě bylo dlouho záhadou, než jsem zjistil, že k nám proudí přes elektroinstalaci a tlačí se do pokoje přes zásuvky a vypínače. Ten zápach se ale bohužel masově rozšířil i do většiny společných prostor v hotelu a samotné restaurace, takže jsme se začali vracet ze snídaní a obědů hezky navonění dle aktuálního jídelníčku. Aby toho nebylo málo, obě děti nám hned druhý den onemocněly chřipkou, a tak se z pobytu v horském hotelu plného zimních radovánek a odpočinku ve wellnessu stalo dětské sanatorium a my se ženou jeho zaměstnanci – toto ale hotelu vyčítat nemohu.

Říkám si: „K čertu, co se tady s nimi stalo?” Jak se může přihodit, že v takovém typu hotelu přijde na pokoj pokojská a mávne rukou nad stříkající hadicí ve sprše nebo je líná zkontrolovat pro hosty, kteří v tom pokoji mají strávit celý týden, zda nedochází tekuté mýdlo u umyvadla? Jak se může stát, že na výměnu pokoje čekám jeden den a následně za mnou nikdo ani nepřijde a neřekne mi, že se velice omlouvá za způsobené komplikace a nenabídne mi jakoukoliv, ač sebemenší kompenzaci za útrapy, které jsme si museli prožít, včetně nutnosti se přestěhovat? Nemůžu si pomoci, ale cítím, že se zde velmi rychle vytratila touha někoho na vrcholu této organizační pyramidy poskytovat svým klientům skvělé služby. Nedbají už tolik na to, aby vše fungovalo na 100 %. Nepokládali za důležité vyřešit technické problémy po instalaci nové vzduchotechniky před touto sezónou. Minimálně u části personálu se vytratila i radost z jejich práce. A to je sakra poznat na celkovém zážitku jejich hostů.

Celé vám to nepopisuji proto, že bych se chtěl tady veřejně vybrečet a ulevit si. Jen jsem si právě kvůli tomuto aktuálnímu zážitku uvědomil, jak moc je důležité, aby nás práce bavila. Má to obrovský dopad na vše okolo nás, ale hlavně na nás samotné. Ví to jeden můj ex-kolega, který mi před týdnem oznámil, že odchází, protože poznal, že práce v executive search společnosti mu nenahradí jeho touhu pracovat v diplomatických službách. Poznávám to i já ve svém běžném životě. Do dnešního dne si velmi silně pamatuji svůj zážitek z návštěvy Expozice Schwarzenberského plavebního kanálu ve fořtovně Jelení Vrchy před více než deseti lety. Tehdy tam byl průvodcem jeden starší pán, plný elánu a energie, který dokázal poutavě vyprávět o tom, jak se před více než dvěma sty lety v tomto kanále splavovalo dřevo. Poutavě tak, že jsme mu všichni doslova viseli na rtech. Jak jsem později zjistil, nabyl to nikdo jiný než sám Ing. Čestmír Hrbek, který tuto expozici díky svému zapálení pro věc sám ve své stodole vedle kanálu vytvořil a osobně provozoval.

Zapálení Steva Jobse a Steva Wozniaka, zakladatelů firmy Apple, při konstrukci prvního vysněného počítače s logem vykousnutého jablka také nenechává nikoho na pochybách, že ty kluky to prostě bavilo. Jak to nakonec s firmou Apple dopadlo, to my všichni jejich spokojení zákazníci, dychtivě čekající na každý nový kousek z jejich dílny, víme.

Už mnoho let rád chodím na pivo do naší oblíbené hospůdky ve Starém Městě, blízko Rudolfina. Kdo ji zná, musí znát i číšníka Jardu, který nám svým smyslem pro humor a přirozeností sobě vlastní vždy dokáže vytvořit skvělou atmosféru. Máme rádi jejich pivo, ale takové už dnes dostanete na mnoha jiných místech v Praze. Důvody, proč tam chodíme, jsou jiné a Jarda je jeden z těch klíčových. Až to tam zabalí, určitě to pro nás bude velká ztráta a možná se dáme na víno.

Takových příkladů, kdy lidi baví to, co dělají, a zároveň jim přirozeně záleží na těch, na které má jejich práce vliv, by každý z nás našel řadu. Já bych jen rád svými řádky zdůraznil, že na tom opravdu záleží, a pokud takoví nebudete i vy sami, popřípadě lidé ve vašem týmu, nikdy ničeho nedosáhnete a sami nikdy nebudete šťastni. Na to nesmíme zapomínat.