Léto je tady, ten blažený čas odpočinku a zklidnění pracovního tempa, kdy je každý pisatel článků vděčný za jakéhokoliv čtenáře, který je k dispozici. Vždyť i já jsem většinou na cestách a upřímně řečeno během té doby čtu málo, a to jen v čase, který ukradnu svým dětem. Tak snad se někdo takový najde, kdo investuje svou volnou chvilku a přečte si tento můj prázdninový blog.

Nejen kvůli létu a nejen kvůli tomu, kde se právě nacházím, ale zejména kvůli síle zážitků, které zde prožívám, bych se rád netradičně a nakrátko pasoval do role zahraničního zpravodaje. S rodinou jsme se letos rozhodli splnit si dávný sen a strávit několik týdnů ve Švýcarsku. Je to země podobné velikosti jako Slovensko, ale svou rozmanitostí a zajímavostí by mohla konkurovat mnohem větším státům. Je to zároveň jedna z mála evropských zemí, o kterých jsem toho dosud mnoho nevěděl, vyjma toho, že se zde nachází spousta bank a také pár globálních nebo evropských centrál mých klientů.

Z mého osobního cestovatelského pohledu je Švýcarsko primárně zemí s překrásnou přírodou, a to zejména díky svým horám a jezerům. Už to spojení je úchvatné. Vždyť kdo by neznal Štrbské Pleso, a zde se takových míst nabízí mnohonásobně více a v mnohem větší rozmanitosti. Alpy, které jsem v létě mockrát neviděl, zde zabírají 60 % území. Jezer zde najdete okolo 2000 a to největší, u kterého teď právě sedím, je Ženevské s rozlohou 581 km2. Je zde také největší koncentrace ledovců na kontinentální Evropě a musím potvrdit, že takové množství ledu a sněhu v létě na tolika místech jsem ještě v životě neviděl.

To, co mě opravdu uchvátilo, je pověstná švýcarská železnice. A k té musím přidat i jejich systém lanovek. V Alpách potkáte koleje nebo stožáry lanovek opravdu na každém kroku. Nestačí se ale na ně jen dívat z okna auta. Zážitek, který vás čeká například při cestě po kolejích, které začali budovat již v roce 1896 na slavnou horu Jungfrau (do železniční stanice v nadmořské výšce 3 454 m n.m.) nebo jízda po nejprudší pozemní lanovce na světě Gelmerbahn opravdu stojí za to. Švýcaři pozvedli horskou přepravu na neskutečnou úroveň. Dokážou totiž své hosty ze všech koutů naší planety za (nemalý) poplatek dovézt téměř kamkoliv.

Nemohu také zde, na portálu Zboží&Prodej, nezmínit svůj zážitek ze světa jejich maloobchodu. To, že Švýcaři umí vyprodukovat skvělé sýry, vás asi neohromí. Mě ale na našich cestách překvapilo, že farmáři dokážou své sýry netradičně a kreativně prodávat přímo spotřebitelům. Stačí postavit na frekventované turistické trase prosklenou ledničku plnou skvělých sýrů, dát k ní popis výrobků a instrukce pro nákup, tašky a kasičku a první švýcarská plně automatizovaná prodejna sýrů je na světě. Kdo ví, kde vzal Jeff Bezos inspiraci, když stavěl svůj první Amazon Go obchod.

Další z mých „objevů“ na této cestě bylo zjištění, že běžní občané bohatého Švýcarska, aspoň tak jej vidí většina lidí na této planetě, nedávají své bohatství příliš na odiv (tedy pokud skutečně bohatí jsou). Nejvíce se to projevuje na průměrném vozovém parku, který jsem potkával na silnicích. Na rozdíl od Německa, kde absolutní viditelná většina aut patří trojici luxusnějších značek Mercedes, BMW a Audi, zde převládají lidovější značky typu Mazda, Opel nebo Fiat. I naše Škodovky tady mají velmi dobré zastoupení. Řekl bych, že auta značky Škoda ve verzi 4×4 jsou dokonce v horských oblastech zdatným soupeřem Subaru. Určitě se najdou místa, jako například Davos nebo Svatý Mořic, kde je to úplně jinak, ale to není reprezentativní obraz této země.

Asi každý z vás, kdo četl více než jeden z mých blogů, nebude překvapen mým velkým zájmem o nové technologie, a speciálně o ty, které nám ukazují naši nedalekou budoucnost. Švýcarsko mi dalo možnost uspokojit i tuto mou profesní „úchylku“ a umožnilo mi setkat se poprvé v životě z očí do očí ve městě Sion, třicetitisícové metropoli kantonu Wallis na jihu Švýcarska, s novým samořiditelným elektrickým minibusem Navya Arma, který má kapacitu do 15 cestujících a již se zde dva roky v rámci evropského projektu Smart Shuttle testuje (https://www.postauto.ch/en/project-smartshuttle-0).

Bylo pro mě skutečně ohromující vidět tiše projíždět centrem města tyto minibusy, na které pouze dohlížel (tedy ne řídil!) zaměstnanec dopravní společnosti PostBus. Ten nemá k dispozici ani volant, ani brzdový či plynový pedál, ale pouze tlačítko, kterým lze v krizových situacích minibus zastavit. V testovacím provozu, v centru města na okruhu dlouhém cca 1,5 km, se spíše pomaličku šinou silnicemi. Jejich rychlost je omezena na 20 km v hodině. Na druhou stranu jezdí v místech, v samotném centru města, kde není dostupná jiná hromadná doprava, a tak jsou zcela jistě užitečné již dnes. Co ale platí dnes, nebude platit zítra. Navya Arma minibusy by se měly zařadit do celkového ekosystému hromadné dopravy měst a měly by se na ní smysluplně napojit a stát se její nedílnou součástí. Snad se brzy dostanou i k nám.

Abych Švýcarsko jenom nechválil, musím zmínit i pár nedostatků, které zde kolem sebe vidím. Běžná gastronomie v horských střediscích, které jsem měl možnost navštívit, v občerstvovacích zařízeních (říkejme tomu bufety) na nádražích, u zastávek lanovek, v horských chatách atd. je poměrně nudná a jednotvárná. Spokojí se s nabídkou „co fritovací hrnec dal” (hranolky, řízek a kuřecí nugety), které díky bohu často doplňují typické švýcarské rösti a také boloňské špagety. V tomto oboru by se Švýcaři měli poučit od sousedů Rakušanů. Druhotně mě také Švýcaři velmi zklamali omezenou možností třídění odpadu na veřejných turistických prostranstvích, ale také v kempech. Pokud už někdy dávají turistům šanci třídit odpad, tak to omezují na sklo a v plastech jen na pet láhve. Vše ostatní putuje do směsného odpadu. Na to, jak krásnou přírodu mají, se k ní v tomto ohledu chovají dost macešsky.

Naše cesta Švýcarskem se pomalu chýlí ke konci, stejně jako tento blog. Přeji vám tedy hezké léto!