Nesmíte od nikoho čekat podporu a pomoc. Čím dříve vám to dojde, tím lépe se vám žije, říká muž, jenž vede rodinnou českou společnost Kubík. Co je a bude pro maloobchod do budoucna zásadní? S čím se nezávislý trh nejvíce potýká? Jak vidí realitu e-commerce a dalších trendů? A proč není nepřítelem regulačních mechanismů v obchodě?
Velkoobchod a maloobchod potravin a textilu, výstavba inženýrských sítí, developerská činnost a pronájem nemovitostí, umělecká galerie a cestovní kancelář. Pod křídla ryze české rodinné firmy Kubík s téměř třicetiletou tradicí se vejde podnikání ve značně rozdílných odvětvích.
Jak byste charakterizoval současný maloobchodní trh?
Asi nejjednodušší definicí je fakt, že trh je přesycen. Tradiční trh svírají z jedné strany mezinárodní řetězce, z druhé asijské večerky a ze třetí rostoucí náklady. Problém vnímám v tom, že u nás neexistuje určitá forma regulace, jako je tomu na západě.
A jsou zrovna regulace receptem na úspěch? Kde nacházíte inspiraci?
Pokoušeli jsme se zorientovat v tom, jak to chodí na západě a proč to funguje, a je to kombinace několika faktorů. Jde o zákonné úpravy, územní plány, ale také o zdravý rozum volených zastupitelů. U nás se naopak věří, že je dobré budovat obchodní centra za městem, a zastupitelé si mnohdy neuvědomují, že dělají městům medvědí službu, protože přirozená centra měst vymírají. A to vidím jako zásadně špatnou cestu.
Dá se změnit? Kdo a jak to může ovlivnit?
Pocházím z Litomyšle, kde jsme třeba založili iniciativu Naše náměstí. Chci ovlivnit to, jak bude to náměstí vypadat za deset dvacet let. Chci, aby to náměstí bylo živé, aby tam byly hezké obchody, aby to nebyl mrtvý skanzen a pro nákupy jsme nemuseli jezdit za město. Chci, aby funkce náměstí, která tu byla po staletí, byla zachována.
Daří se vám to?
Na náměstí máme zhruba stodvacet domů a musíme najít stodvacet smysluplných ekonomických aktivit, díky kterým bude to náměstí žít. Máme hodně špatných příkladů z okolních měst, například v Poličce zakázali parkování na náměstí a to místo prostě umřelo. Svitavy postavily za městem velké obchodní plochy a náměstí je na tom také zle. Na náměstí je třeba zachovat obchodní aktivity, které tam mohou být.
Tak tedy, které by to měly být především?
V první řadě musí být rozmanité. Snažme se ty řetězcové koncepty dostat zase na náměstí. Určitě se ta efektivní cesta najde, nejen pro food, ale i pro non-food koncepty. A za městem stavme to, co se nevejde na náměstí, třeba velké hobby markety, autosalony, prodejny nábytku, ale ne rychloobrátkové zboží a zboží denní potřeby. Považuji to za strašně důležité. Celé to souvisí s kulturou politické reprezentace. Není to téma, které by rezonovalo společností. Ale zkušenost už nám ukázala, že všechno zkrátka neviditelná ruka trhu nezařídí. Je vlastně překvapivé, že jsme dnes tak překvapeni, že na západě funguje nějaká regulace.
Jaké máte v tomto smyslu zkušenosti ze zahraničí?
Byli jsme v Holandsku, v Británii, v Irsku, ve Švédsku, všude je výrazná regulace. Na malém městě třeba není možné, aby vznikl nový obchod. Tamní radní posuzují, zda to neohrozí již stávající podnikatele, ti jsou střední třídou. A západní Evropa je postavena na střední třídě, chrání ji, na ní je postavena ekonomika. Směrem na východ střední třídy ubývá. U nás ještě nějaká je, ale také ubývá.
Blížíme se tedy podle vás více východnímu, nebo západnímu modelu?
To je těžké paušalizovat. Na západě je určitá regulace a jsem přesvědčen, že má smysl. Já vím, že tady zní slovo regulace skoro jako sprosté slovo, ale tím, že máme otevřeno takzvaně od nevidím do nevidím nebo i v neděli, nespotřebujeme toho víc. Vedl jsem na toto téma řadu debat, i o tom, jak je třeba konkurovat e-commerce, který jede v režimu 24/7. Ale stále si myslím, že lepší cesta je společná dohoda k regulaci.
Češi si už ale na otevírací dobu od nevidím do nevidím a víkendové nákupy zvykli.
Nová doba vyprodukovala nové hobby – víkendy někteří z nás tráví v nákupním centru. Byli jsme zvyklí, že v neděli bylo zavřeno, lidé nákupy plánovali. Teď jsme si zvykli na něco jiného. Ale občas mám pocit, že z toho blbneme. Lidé skoro propadají panice, když má být jeden den zavřený obchod. Je to dobře? Na západě je běžné, že v neděli je otevřen jen velký obchod na letišti, na velkých nádražích nebo na čerpacích stanicích. Nemyslím, že je to špatná cesta.
Jste součástí Asociace českého tradičního obchodu – jak se díváte na její roli na maloobchodním trhu?
AČTO vzniklo se zpožděním 26 let. Ale je dobře, že vzniklo, a jeho hlavní cíl vidím v hájení zájmů nezávislého obchodu. To, že se podařilo sdružit téměř celý nezávislý trh, je pozitivní zpráva. AČTO má sice krátkou historii, ale věřím mu.
Nedávno vznikla také Komora obchodních řetězců pod Svazem obchodu a cestovního ruchu ČR, která sdružuje mezinárodní řetězce, jejichž sloganem je „Jsme součástí Česka“. Co vy na to?
Chápu, že musí vyvážit svoji nedostatečnost. A ta je ve faktu, že neprodávají převážně české produkty. Víte, když se vozí maso přes půlku Evropy nebo se tak převáží i voda, je někde něco špatně. Vnímám to jako nemoc téhle doby. A samozřejmě nejen u nás. A souvisí to zase s kulturou. Když vyrazíte za hranice, do Německa, Rakouska, narazíte tam na oblasti, pro které jsou typické nějaké potraviny. A ty najdete nejen v obchodech, ale třeba i v restauracích. To je u nás nepoměrně slabší, i když jídlo a obecně vaření jsou tématem, které tu rezonuje, lidé se více zajímají i o kvalitu.Ale většinový český spotřebitel se stále rozhoduje především podle ceny, neřeší tolik původ a na kvalitu spíše rezignuje. A tu sníženou kvalitu sem nepřinesl tradiční nezávislý obchod. Přišla s řadami privátních značek nejnižší cenové kategorie.
Když jsme u privátních značek, jak se daří té vaší? Jak s ní pracujete?
Troufám si tvrdit, že naše privátka Česká cena je od počátku jiná. Vedli jsme diskuse o tom, jak se k ní postavit, najímáme si profesionální degustátory, kuchaře a degustujeme i sami a snažíme se, aby platilo to, co jsme značce dali do sloganu – kvalita bez příplatku. A vrací se nám to. Máme trvalý nárůst, meziročně o 20 procent, zákazníci se k ní opakovaně vracejí. A jsem přesvědčený, že to bylo dobré rozhodnutí, že jsme nešli prvoplánově jen po ceně. Celou řadu čeká další rozvoj, hlavně šířka sortimentu, a protože k tomu nazrál čas, připravujeme i prémiovou řadu.
Pojďme zpátky k síti Kubík. Co umí tradiční český maloobchod oproti mezinárodnímu lépe?
Řetězce mají do značné míry unifikovaný formát, a tak se úplně neumějí přizpůsobit místu, ve kterém se nacházejí. A to umíme my. V některých kategoriích máme daleko širší sortiment, vidět je to na regionálních výrobcích. Umíme spolupracovat s malou lokální pekárnou, která nám přiveze 15 chlebů denně, a my víme, že ten chléb je specifický a že si pro něj těch 15 zákazníků denně přijde. A takových pekařů máme třeba třicet. Řetězce jedou velké pekárny, takže sortiment mají široký, ale jenom z nabídky té velké pekárny. Tohle umíme dělat daleko lépe a měli bychom se na to soustředit.
Je něco, co vás v každodenní maloobchodní praxi štve?
Už jsem zmínil neexistující regulaci, ale to, co mne naplňuje daleko hlubší skepsí, je fakt, že žijeme ve státě, který si nedokáže vynutit dodržování pravidel, která nastavil. Je tu obrovská šedá zóna, ve které podnikají tisíce lidí. Ve východní Asii je stav, kdy se nevede účetnictví, neplatí daně a prakticky neexistuje kontrola, v podstatě legální. Je ale zarážející, že se těmto obchodníkům daří tyto praktiky implementovat v Evropě. Věřil jsem, že pomůže EET, jsem jeho velkým příznivcem. Měřit se ale musí stejným metrem. Čím a komu prospívá obchodník, který neplatí daně? A k řešení nepřispívají bohužel ani některé kontrolní orgány, od nichž řadu věcí považuji skoro za účelovou provokaci.
Jedním z jasných trendů budoucnosti je e-commerce, ačkoliv zrovna ten s potravinami funguje především ve velkých městech. Jak na tento trend odpoví tradiční trh?
Jsou tu dva dominantní hráči, kteří ten byznys budují s obrovskými provozními náklady a taky obrovskými provozními ztrátami. Sledujeme trh, určitě nespíme a v tuto chvíli chystáme náš vlastní projekt v rámci nákupní aliance Čepos. Ten projekt je teď v začátcích a půjde vlastní cestou.
Co si mám pod vlastní cestou představit?
Výchozí principy, na kterých chceme fungovat, se liší od byznysu velkých hráčů. Ti začínají v Praze a velkých městech, pak se pravděpodobně zastaví. My máme obrácenou úvahu a takto s ní od začátku pracujeme. V rámci Čeposu máme síť se zhruba 1400 prodejnami. A tuhle síť chceme využít a nabídnout e-commerce jako doplňkovou službu ke stávajícímu provozu. Fungovat by měla už příští rok.
A jaké máte primární plány s maloobchodní sítí Kubík v letošním roce?
Plánujeme hlavně modernizaci celé sítě, renovujeme a chceme z prodejen udělat pěkné a příjemné nákupní místo. Souvisí to i s rozvojem convenience konceptu kaváren a bister Yes Café. Tam, kde to bude při remodelingu prodejny z hlediska prostoru možné realizovat, budeme určitě tento koncept zavádět.
A co chytrý telefon?
Frekvence využití mobilního telefonu
Denně. Využívám ho na volání a esemesky. Nemám v něm e-maily. Nechci je. Velmi omezené je i telefonování. Jsem stále na jednáních, esemesky fungují nejlépe.
Závislost na mobilu
Určitě nemám. Jednou ročně trávím tři až čtyři týdny v Indii a tam jej nemám vůbec.
Sociální sítě, aplikace, hudba
Nesleduji. Ani hudbu, ani filmy… Na mobilu určitě nic.
Na prodejní ploše s Martinem Kubíkem:
Martin Kubík zblízka:
Jak relaxuje?
V jihovýchodní Asii, v Indii, Barmě… Tráví zde tři až čtyři týdny v roce a v tomto období dává přednost relaxu, meditacím a józe. Takový každoroční restart. Telefon odkládá. Čas od času zavítá do civilizace a v internetové kavárně si přečte e-mail. Zásadně jen soukromý. Nehroutí se mezitím jeho firemní svět? „Už jsem se to naučil,“ říká rozhodně a s úsměvem: „Všechno počká.“
Co ho nabíjí?
Umění. Od roku 2005 se v prostorách nad supermarketem Kubík konávaly výstavy během Smetanovy výtvarné Litomyšle. V roce 2011 tu byla otevřena galerie. Cílem Galerie Miroslava Kubíka je naplňovat Litomyšl uměním nejen jednorázově, ale i v průběhu celého roku. A uměním obohatit nejen Litomyšl, ale celý východočeský region. Martin Kubík říká, že sám umělecký talent nemá a je spíše nadšeným sběratelem uměleckých děl a mecenášem umění. Další projekt galerie se chystá v pražském Karlíně. „Je pro mne velmi inspirativní a velmi osvěžující potkávat se s umělci. Je to naprosto jiné než svět byznysu a to mne velmi obohacuje,“ říká Martin Kubík.
Životní motto?
Nesmíte od nikoho čekat podporu a pomoc. Čím dříve vám to dojde, tím lépe se vám žije. „Jedeme celé podnikání bez dotací, spoléháme sami na sebe. Smysl má ale sdružovat se do aliancí, vytvářet sílu, bez toho bychom na trhu nemohli existovat,“ míní. A do života i podnikání patří také optimismus. Musí vás to pořád bavit. „Podnikám už 27 let. Bez optimismu bych prostě ráno už dávno ani nevstal,“ dodává Martin Kubík.
Vize do budoucna?
„Drtí nás tři mlýnské kameny – mezinárodní řetězce, asijská konkurence a rostoucí náklady,“ vypočítává. Obchody ale neprodukují více peněz, takže musí hledat cestu, jak si udržet marži, jak najít a zařadit do sortimentu takové zboží, které má větší marži. A jak rozšířit další služby, jako je například kavárna či bistro. „Jde o to najít způsob, jak dosáhnout vyšší marže,“ vysvětluje.
Proč více nerozšiřuje prodejní síť Kubík?
„Míst, která by byla zajímavá, není mnoho, ale čas od času se objeví někdo, kdo končí, a je to pro nás zajímavé. Naše nabídka pronájmu je ale mnohdy nezajímavá pro majitele,“ říká. A o pár týdnů později už tam podniká asijský obchodník. „Konkurence je zdravá a já naprosto neřeším, kdo je jaké národnosti, každý si může podnikat, jak chce,“ říká Martin Kubík. Má ale důvodné podezření se domnívat, že díky úsporám na daních a dalších odvodech, které státu platí poctiví obchodníci, si pak ti méně poctiví mohou dovolit nabídnout daleko větší částku za pronájem. „Je tu značná skupina podnikajících subjektů, kde stát zkrátka není schopen si vynutit dodržování nastavených pravidel,“ upozorňuje.
Jak jdou všechny oblasti podnikání společnosti Kubík dohromady?
Dělá všechno, co ho baví, a jeho okolí ho spíš musí v dalších nápadech brzdit. V roce 1992 otevírali první velkoobchod a první samoobsluhu potravin. Textil je k tomu takovým přirozeným doplňkem. „A vlastně i ta cestovka. Ta mě také baví, neb sám rád cestuji. Naplnění vnímám i v developerské činnosti. Dělám všechno tak, aby se to vzájemně podporovalo,“ doplňuje Martin Kubík.
Několik komentářů Martina Kubíka k trendům minulým, současným i budoucím:
Bezobalový obchod: To je velmi sympatická věc a já tomu fandím, je to cesta pro určitou cílovou skupinu zákazníků. Ale nevěřím v masivní rozvoj, čeští zákazníci už si zvykli na něco jiného.
Otevřené koncepty na prodejní ploše: To obdivuji hlavně v západní Evropě, například skupina Rewe představila nové koncepty, obrovské salátové bary, obrovský prostor ve speciálních chladicích vitrínách, které se otevírají jen na pohyb ruky, chlazené zboží je tam krásně transparentně vystavené. Nebo salátové bary, nabídka oliv, středomořských specialit. Samozřejmě že to souvisí s velikostí obchodu a kupní silou, ale je dobré všechny ty trendy sledovat. Otevřenost má Rewe na vstupu i výstupu, to u nás bohužel není možné s ohledem na prevenci proti krádežím. V poslední době, i když jde ekonomika nahoru, nám totiž v této oblasti narostly problémy.
Věrnostní systémy: V devadesátých letech minulého století byl obrovský boom různých klubů a věrnostních systémů, logicky pak nastal útlum, lidé byli přesyceni. Poslední dobou se ale zájem zase zvedá, a tak jsme se rozhodli, že do toho půjdeme. Budovat věrnost zákazníků je určitě do budoucna klíčové.
Služby zásilkoven a úschoven: Primárně jde o to, že do obchodu díky vyzvednutí zásilky dostanete zákazníky a to určitě může být zajímavé. Tuhle cestu nezavrhujeme, zkoumáme možnosti.Každá cesta, jak dostat zákazníka do obchodu, je zkrátka dobrá. Z tohoto důvodu budeme letos v jedné z prodejen otevírat i poštovní služby v rámci Pošta Partner.
Martin Kubík, majitel velkoobchodní a maloobchodní sítě Kubík:
Narodil se v roce 1971 v Litomyšli, tamtéž vystudoval gymnázium, poté Soukromou ekonomickou školu v Českých Budějovicích a následně pak Vysokou školu ekonomickou.
Od roku 1990 pracuje v rodinné akciové společnosti Kubík. Do rodinného portfolia patří maloobchodní síť prodejen potravin, síť kaváren s rychlým občerstvením YES Café, velkoobchod potravin v Pardubicích, Litomyšli a Praze, velkoobchod a maloobchod bytového textilu Kubík Textil, cestovní kancelář Kubík Travel, výstavba inženýrských sítí, developerské činnosti a Galerie Miroslava Kubíka. V roce 1992 otevřel první velkoobchod potravin a první samoobsluhu. Dnes jich je 16. Společnost zaměstnává téměř 400 zaměstnanců. Ve volném čase rád cvičí jógu, medituje, zajímá se o umění a cestování. Část z jeho koníčků je pro něj zároveň byznysem.
Jitka Hemolová, jitka.hemolova@atoz.cz
Rozhovor najdete i v časopisu Zboží&Prodej 2/2018.
